Stivellovi předskokani Dick O´Brass hrát, jako jedni z menšího počtu českých „keltských" (a všelijakých spřízněných) kapel, celkem umí. Hlavně jim to šlape a nepostihuje je nemohoucí sladkobolná sirupová ucouranost, v níž, Bůh ví proč, tak často naši kelti převzaté irské, skotské a bretaňské lidovky a odvozené a inspirované písničky utápějí. (Na což si ostatně nestěžuji poprvé.) Osobně mám dodnes na Dick O´Brass pifku za jedno až příliš velké přebírání bez přiznání jiného autora, ale že jim to šlape, to se musí nechat.
Na rozdíl od reportéra iDNESu mám nicméně pocit, že texty nejsou jejich silnou stránkou, ba naopak: dva až tři mi přišly vysloveně debilní a nebyl jsem v tom sám. Kamarádka Veronika taky chvíli s podezřívavým výrazem koukala, než jsme se oba začali smát. Když už naši všelijací poblouznění keltofilové pochopí, že cpát mermomocí všude „vznešené" a „epické" obrazy (bouří jít, za pravdu se rvát a podobné profláklé nesmysly) ničemu neprospívá a spíš kazí? Podstatným sdělením řady původních „keltských" lidovek totiž dost často je, že starej Patrik se vožral, na poli za vesnicí ošukal kozu a teď se stydí a vymlouvá se, že za to můžou elfové, protože ho, hajzlíci mizerní, očarovali. Žádné „jak tě tíží svět, snad dál rvát se vydržíš..." Velice často se pak stává, že čím výš od blátošlapa Patrika, co na poli za vesnicí ošukal tu kozu, vyklene náš tuzemský keltofil vznosný oblouk svého českého textu k nebi „divokých bouří" a „křídel nespoutaných havranů"*, z tím větší výšky kozí bobek výsledného trapasu s hlasitým žuchnutím spadne.
Prostě to chce příčetné texty. Možná i si nechat nějaké ty původní keltské (anglické, irské, skotské, bretaňské atp.) lidovky od někoho přeložit a na tom pak stavět. V jednoduchosti bývá síla.
Že Alan Stivell byl dobrý, to je snad zbytečné psát. Co tedy dál se konalo? V podstatě věci řečené v článku. Velká obrazovka vedle pódia, na níž věci neznalý – a že jich tam bylo asi víc – divák mohl sledovat mistrovy dovedné prsty přebíhající po strunách, byla od organizátorů rozhodně dobrým nápadem. Co se diváctva týče, asi je Stivell zvyklejší na živější odezvu a zapojení se (aby ne, koukněte třeba na youtube), ale potlesk byl srdečný a soudím, že to také pochopil. Inu, jiný kraj, jiný mrav. I když v našem případě možná neznalost, protože jméno Alana Stivella u nás evidentně příliš proslulé není a řada lidí – dle fascinovaných výrazů právě se narodivších Kolumbů soudě – v ten okamžik objevovala Ameriku. Snaha komunikovat s publikem byla milá, skromné, civilní a věcné chování mistrovo v tuzemských krajích často obývaných přebujelými mistry světa malým zázrakem a houslista Karel Holas na konci sympatickou, avšak nikoliv zásadní perličkou. Snad jen v jednom bych ještě trochu zaprotestoval: nějak jsem si vůbec nevšiml, že by včera má oblíbená Pop Plinn, na niž mělo publikum reagovat živěji, byla odehrána...
* Zmíněná ultraklišé uvádím jako modelový příklad, první, co mě napadl. Smál jsem se, a tak jsem si ty největší skvosty nezapamatoval :-)
